3 Místa pro SR jsou nyní volná.

Září 2011

Píšu, píšu...

30. září 2011 v 17:36 | Larra
Ahoj! Tak zase píšu, mám se dobře, co vy? Zase jsem byla jezdit, no jako přišla jsem tam, že vyčistím Tanču, klisnu, na které normálně jezdím, ale ona tam nebyla- byla na vyjížďce s takovou jednou ženskou, která koním pořád nadává :( Ale dostala jsem jinou klisnu, úžasnou Grace, která je tam docela nová. Když jsem na ní lezla, měla jsem docela strach, ona vypadá docela zákeřně, ale úplně zbytečně. Byla fakt hodná, ochotná spolupracovat, když jsme cválali, šla sice na špatnou nohu, ale cválala úplně sama! Pobízela jsem normálně, což teda na Tany nestačí, ale Grace byla úplně pokorná...a vůbec, fakt se mi na ní jelo moc dobře, zlatíčko :-* Ale křeči jsem se zase nevyhla :( Ale jsem spokojená, vážně jsem si to hrozně užila.
Ve škole dobré, zatím jsem se nestačila s nikým pohádat, což je docela zvláštní. Jo a ten "Divnej pošuk", jak Jana nazvala Štěpána, se semnou už docela normálně baví, pořád se mi sice směje, ale co, když ví, kdy má přestat a když se dokáže bavit i normálně, tak bych to tak brala, ještě kdyby si mě všímal ještě o trošku víc...
A co ranč? No nevím, nevím...s novými přírustky moc nepočítám, ani fotit jsem nebyla, nic moc...možná bych teď mohla konečně sáhnout po nějakém větším Breyerovi...uvidíme.
Posloucháte Beatles? Já teda ne, ani je jako moc ráda nemám, ale mám tu pro vás nakonec jednu uměleckou fotku by Divnej Pošuk. Mně se docela líbí, je focená Janiným Ipodem :)
Mno...nějak mi nešla otočit, no...tak se mějte, zdraví Larra
P.S: Zajímaly by vás další díly Vampíra?

Jojo, žiju...

23. září 2011 v 21:53 | Larra
Šmankote, to už je zase týden co jsem napala naposledy! Žiju, nějak přežívám, na gymplu to celkem jde :) I když...své rezervy mám... Dneska jsem byla zase po dlooouhé době jezdit, to jako na koni, a asi v půlce tréninku jsem chytla takovou šílenou křeč do nohy, to je hnus, fakt nikomu bych to nepřála :( A kobyla mě hrozně zlobila, dělala si co chtěla.
Ale jinak docela dobré. Na ranč teď moc času nemám, bohužel, tak mějte ještě se mnou strpení, než se dám nějak dohromady. Tak to bylo jen tak stručně, abyste věděli, že jsem nezmizela ze světa.
Larra

Sliby- chyby

16. září 2011 v 20:11 | Larra
Ahoj!!!
Tak jsem se zase zmýlila- myslela jsem, že dokážu dodržet slib a že to tu trochu oživím- nějak se mi nepovedlo. Není na to teď nějak nálada...ale koukám, že většina z Vás je na tom podobně jako já :) Hm...tak co s tím uděláme? Spravila by to další kapitola Vampíra? asi sotva, že...vím, že to ke koním má hodně daleko, ale přesto Vám jí sem dám...ráda bych věděla, jak se Vám to bude líbit. Je to trochu nuda, ale co, když je to z 98% podle skutečnosti, asi to moc záživné nebude...jinak, do Ceny RZS se ještě nikdo nepřihlásil, ale ani se nedivím...no nic, dávám sem tu kapitolu...A ještě něco...omlouvám se za ty příšerné stylistické chyby v popisování toho, kdo kde seděl, tam mi to nějak nevyšlo...


Sotva jsem vystoupala po schůdkách do vagonu, který byl rezervován pro naší výpravu, fronta, tlačící se přede mnou se zprudka zarazila a většina mých spolužáků, včetně mě, zůstala trčet na chodbičce. Zřejmě byla všechna kupé plná. Skvěle. Kupé naproti mně bylo až na jedno místo zcela prázdné, ale sedat si vedle jakéhosi neznámého, hrubě vypadajícího obtloustlého potetovance s dlouhými vlasy se mi vážně nechtělo. V příští chvíli jsem však shledala, že nemám na vybranou, a že jestli nechci cestu strávit na chodbičce vestoje, budu muset okamžitě veplout dovnitř. To jsem také udělala, a k mé úlevě ne sama. Se mnou kupé obsadily ještě asi čtyři dívky, kterým se zjevně také dovnitř moc nechtělo, ale stejně jako já, musely.
Po chvíli trapného mlčení se dveře opět rozrazily a nějaký chlapec, zřejmě ze starší třídy, která s námi jela také, pokynul rukou děvčeti, stojícímu stále ještě na chodbičce, aby vešla dovnitř. Dívka celkem neochotně vstoupila a usadila se na sedačku úplně ke dveřím- co nejdále od toho potetovaného chlápka, který si nás se zájmem prohlížel. Nakonec však chlapec musel vstoupit taky, a zaujal poslední volné místo- sedačku nejblíže neznámého.
Za naší absolutní tichosti se dal vlak pomalu do pohybu. Nezvyk, pomyslela jsem si, poněvadž jsem vlakem již dlouho nejela. Nakonec, již ani nevím jak, jsme se dali do řeči. Zjistila jsem, že sympatická hnědovláska, sedící po mé levici je Pája, vedle ní, rudolící děvče s nezkrotným houštím blonďatých vlasů na hlavě se jmenuje Tereza, vedle níž se usadila hnědovlasá usměvavá Bianka. Brýlatý chlapec, ten který přišel jako poslední, byl opravdu z vyšší třídy a jmenoval se Milan. Vedle něho pak seděla Kristýna a po její pravici poněkud nervózní Jana s milou, laskavou tváří.
Jakmile jsme se začali bavit, nebyla jsem s to rozlišit, s kým má cenu mluvit a s kým ne. Všichni mi přišli fajn, nikdo z našeho kupé se mi neprotivil hned od začátku. I když, předsudky jsou předsudky, každý je máme, i když se mnohdy nechceme přiznat. Proto musím napsat, že ať jsem se snažila sebevíc, Tereza mi do oka prostě nepadla. A myslím, že ani já jí ne. Ale ani jedna jsme se nedala svými předsudky ovlivnit. Tedy alespoň já jsem se snažila chovat normálně, ať už se mi jakkoli nelíbila.
Cesta proběhla celkem klidově, až na to, že jsme všichni čekali na spásnou chvíli, kdy ten potetovaný šílenec konečně vyleze z vlaku. Bohužel, celou cestu jel s námi a vyslechl si spoustu zajímavých věcí, například to, kde všude pracují naši rodiče a podobně.
Nakonec jsme přestupovali na jiný vlak. Museli jsme však asi hodinu počkat. Nalepila jsem se na Janu jako klíště a spolu s ní, Pájou a Biankou jsme se vydaly na procházku městem. Povídajíce o svých nových spolužácích jsme se usadily na jakýsi mramorový monument na náměstí. Při přestupu jsme se scvrkly my čtyři do jednoho kupé. Spolu s námi v něm cestovali ještě nějací chlapci z vyššího ročníku a jeden můj vrstevník, pihatý blonďáček Ondra. Když jsme dorazili na nádraží s nápisem na budově "Roudná" a poněkud zmateně vystoupili z vlaku, poučily nás profesorky, že pěší cesta lesem, která nás nyní čeká, je sice pěkně hrozná, o to však delší, a zřejmě svůj výrok považovaly za ohromně vtipný. Zato však já ne.
Upřímně, musím přiznat, že jsem se docela zapotila, než jsme dorazili k chatkám. S těžkou krosnou na zádech jsem škobrtala o kořeny a modlila se, aby se mi z ní neuvolnil pouze chatrně připevněný spacák. Když se však naše výprava šťastně přebrodila i přes mokrou louku, trochu připomínající jakousi bažinu a přešla borovým lesíkem, konečně se na obzoru objevil náš kemp. Viděla jsem ho ráda a ještě radši jsem za několik minut přebírala klíčky od chatky, ve které jsem měla bydlet spolu s Janou, Biankou a Pájou.
Před chatko číslo dvanáct, nám přidělenou, stál obrovský dub, který vrhal příjemný stín. Když jsem odemkla dveře a vešla dovnitř, ovanul mě zvláštní zatuchlý zápach. Celý prostor vyhlížel poněkud neútulně- naproti dveřím bylo ve zdi zasazené okénko s okenicí, po stranách stály palandy, skříň a dvě židle. To bylo celé vybavení, pokud tedy nepočítám smeták a lopatku a jakýsi kyblík, který měl nejspíš sloužit jako koš na odpadky.
Sotva jsme se zabydlely, svolali nás na večeři. Potom následovaly poněkud trapné seznamovací hry. Stejně jsem ze svých spolužáků byla trochu vedle- mít ve třídě pět Ondrů se mi ještě nikdy nepoštěstilo. Ale jinak jsem spíš měla problém se jmény než s řešením toho, jak se mi kdo líbí. Všichni u mě byli neutral- tedy až na Janu, Páju a Bianku, se kterými jsem se stačila seznámit trochu více než s ostatními.
To jsem si ale ještě nevšimla toho nenápadného bledého kluka…

nj, to je vše...přes víkend budu zase nepřítomná, omluvte mě...

Cena RZS: The Best Rancher Show 2011

12. září 2011 v 16:55 | Larra
The Best Rancher Show je netradiční soutěž, přístupná všem internetovým rančerkám Čr a Sr. Vítěz se může chlubit titulem The Best Rancher RZS 2011
V této soutěži si můžete vyzkoušet, jak dobří jste v těchto disciplínách, takto jdoucích za sebou:
1. Psaní- Představte svůj ranč v tom nejlepším světle! Napište vše zajímavé, fakta, kuriozity...kdo je dostatečně kreativní, ten zaručeně příjde na to, co ostatní ohromí!

2. Focení- Vyfoťte některé(ho) své(ho) koně tak, aby se fotka líbila, byla netradiční, zajímavá a přitažlivá!

3. Vyrábění- Vyrobte nějaký pěkný výrobek pro své koně, vyfotografujte ho a nezapomeňte okomentovat!

PRAVIDLA:
- Soutěžící musí poslat přihlášku max. do 15.10. 2011
- Soutěžící musí po odeslání přihlášky umístit na svůj ranč odkaz na soutěž a nějak na ní upozornit.
- Představování ranče musí být z Vaší hlavy!!!
- Fotografie nesmí být zkopírované ani upravované!
- Výrobky musí být Vaše!
- Všechna tři kola se hodnotí 2x Poprvé hodnotím já, a to body od 1 do 10. Podruhé pod článkem v anketě (je povoleno dát hlas sobě)
- Texty a fotografie budou zveřejňovány postupně, vždy bude dostatek času, aby mohly být hodnoceny návštěvníky tohoto ranče.
- Shánění hlasů do ankety Vám zakázat nemohu, ale byla bych ráda, kdyby každý hlasoval opravdu pro to, co se mu líbí nejvíce.
- Více hlasů z jedné IP adresy: Nepoznám, kolik hlasů kdo poslal z jedné IP, ale prosím všechny o to, aby si před tím, než hlásno podruhé řekli: "Není pod mou důstojnost, takhle podvádět? Těšily by mě potom vlastně ty ceny? Vyplatí se to?
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ocenění:
Hmotně oceněná budou tři první místa. Ostatní získají elektronický certifikát.
Ceny:

Ceny budu muset domyslet, podle aktuálních možností apod. ale myslím, že byste něměli litovat.

Přihláška:
Posílat do 15.10. 2011, předmět: The Best Rancher Show 2011, posílat na adresu michalka.sediva@seznam.cz
Vaše přezdívka:
Váš ranč, adresa:
Pod přihlášku napsat 1. úkol a popis vytvořené věci do 3. úkolu, fotografie přidat jako soubor.

Soutěž se NEUSKUTEČNÍ, pokud bude méně než 8 soutěžících!
Dotazy směřujte na michalka.sediva@seznam.cz.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak, slibovaná pravidla. Byla bych velmi ráda, kdyby se soutěž nemusela zrušit kvůli nedostatku soutěžících! Ceny budou docela štědré, možná bych k nim přidala i nějaký model...možná. Tak zatím, to je k soutěži vše.
Larra

Ouch...

11. září 2011 v 21:57 | Larra
Ahoj, omlouvám se, že vůbec neobíhám, a za to, že ranč je takhle neaktivní, ale bohužel, začala škola, a před tou musí všecko pryč. Taky jsem dostala vynadáno, že se poslední dobou s počítačem kamarádím až moc, což je špatně. Teď se to snad zase zlepší, mám z toho černé svědomí, mno...tak to bylo jen ve spěchu, abyste věděli, že žiju, ale teď už půjdu, jsem unavená a ráno vstávám v šest!
Dobrou noc a ještě jednou se omlouvám, je mi to trapné.
Larra

Dnes, 5.9. 2011

5. září 2011 v 19:31 | Larra
Kruciš, kdo má ty nadpisy furt vymýšlet?!
Ano, mám docela pokleslou náladu, asi před dvěma hodinam jsem se dohrabala domů ze školy, mám takový pocit, že to přestávám zvládat. Udělalo se mi dneska šoufl hned jak jsem uzřela svou novou matikářku- TVL, takovou učitelku bych Vám nepřála! S tou bude místo matiky vojna jako řemen. Omg, radši to nebudu rozebírat, myslím že bude stačit když napíšu, že budeme psát dvakrát týdně pětiminutovku, jednou týdně půlhodinovku a k tomu ještě bude zkoušet! Další rána byla, když přišel dějepis. Takových dat, kolik ona zopakovala o jedné hodině jsme si na základce snad ani neřikali...
Pak byla naštěstí vonlá hodina, při které jsme si s Janou taky užily své :/ Jana přinesla do školy takové ty magnetické kuličky, jak se z toho staví různé tvary a tak. Je to príma věciška, ale když se to dostane do rukou někomu takovému, jako je například Štěpán...prostě ten idiot to začal všem půjčovat, půlku toho postrácel...potom byl předmět s neidentifikovatelným názvem "multikulturní výchova", ale ve skutečnosti to není nic víc, nic míň než zeměpis s takovým trochu sociálním zaměřením. Nakonec byla občanka, se střelenou profesorkou...no byla jsem ráda, že jsem dneska z té školy vypadla, fakt jako.
Samozřejmě jsem ráda být přestala, když jsem vylezla ze školy a vydatně začalo lít. No dobře, tak jsem vytáhla deštník, samozřejmě jsem vytáhla takovou tu kovovou tyčku, která se urvala, takže na houby. Tak jsem šla na tramvaj, rychle jsem do ní nalezla a odjela. Pak jsem musela na metro. Bohužel se mnou nebyla moje věrná Lewir, a já po nemalém váhání vlezla do špatného metra. Když jsem si to uvědomila, na další zastávce jsem vylezla, ale i když to na druhou stranu jelo téměř hned, autobus mi musel ujet, že...no a já vylezla z vestibulu metra, všechno ok, ale za chvíli začalo hrozně vydatně chcát, že ano, zastávka narvaná, takže jsem tam stála na dešti a když přijel autobus, byla jsem hodně ráda. Nakonec jsem však vystoupila zas do toho deště, všude zima, ještě k tomu začalo foukat a já musela jít ještě kilometr pěšky. Takže jsem přišla domů, mokrá na kost, převlékla jsem se, a že si dám dohromady školní věci. Načež naši chtěli, abych jim o dnešku vyprávěla. Tak jsem vytáhla sešit, abych si osvěžila paměť. Jenže sešit úplně rozmočený a já dostala sprda, že jsem ho neměla v deskách. Tak jsem se sebrala, šla jsem svého pokoje, náhodně otevřela Relikvie smrti, a pak jsem si dala dvacet.
Jojo, zase jste se nedočkali něčeho pořádného, ale já na to prostě nějak nemám.
Ještě napíšu, že jsem začala na počítači psát příběh, má to ještě zatím takový univerzální název, jmenuje se to Are You a Vampire? a k začátku psaní mě inspirovala Naervon svými komentáři o "upíří sáze" dávám Vám sem malou ochutnávku, enjoy it, a napište, co si o tom myslíte!


Nikdy jsem nebyla příliš průbojný typ. Ve škole, v rodině, nikde. Avšak několik dní před tím, než jsem měla vyrazit se svou novou třídou na třídenní seznamovací kurs, slíbila jsem si, že to se změní. Nechtěla jsem být vyloženě hvězdičkou a hlavou třídy, chtěla jsem jen, aby se o mně něco mezi spolužáky vědělo, aby mě znal i někdo jiný, než kruh lidí, kterým jsem opravdu věřila, a kteří mě znali celý život.

Pomineme- li však tuhle vizi, je nutno podotknout, že jsem před odjezdem měla pěkný strach. Zkrátka jsem se bála, že mezi své nové spolužáky patřičně nezapadnu a že se znemožním hned při první příležitosti, která se mi naskytne. Dnes, ostatně i jako tenkrát, moc dobře vím, že jsem nebyla jediná, která s tímto pocitem,

krosnou na zádech a bezradností v očích stála toho dne na Hlavním nádraží u pokladen. Zatímco rodiče žertovali, já prožívala hotové peklo. Pozorovala jsem své vrstevníky, nejspíš budoucí spolužáky,kteří stáli několik metrů ode mne a též se ustrašeně rozhlíželi po ostatních. Pro někoho možná pohled plný útěchy- ani oni nikoho neznají, nejsem v tom sám- pro mě však, kdoví proč, deprimující vyhlídka, ze které je člověku na zvracení.

Zároveň jsem však pociťovala i lehké vzrušení a příjemné mrazení v zádech. Byla to taková cesta do neznáma, skok do lví jámy, nebo přesněji řečeno odjezd se sedmatřiceti lidmi, které jsem nikdy předtím neviděla, někam, kde jsem v životě nebyla.

Stále jsem si připomínala, že je to něco jako tábor, ale ruku na srdce, když si někoho proti sobě poštvete na táboře, sice se ten týden či čtrnáct dní pořádně škorpíte, ale potom tábor skončí a oba od sebe máte klid- celý zbytek života, nebo minimálně do příštího roku, kdy se možná setkáte zase. Ale když si proti sobě poštvete někoho, s kým se máte příštích šest let stýkat ve škole, začíná z toho být trochu problém.

I když jsem se nikdy nehrnula příliš dopředu, také jsem se nikdy neobávala říct na rovinu svůj názor, který se ovšem mnohdy, ne- li vždycky značně odlišoval od názorů ostatních. A právě to by mohlo dát vzniknout pěkné šlamastyce, kdyby si o mně všichni udělali obrázek na základě odlišného názoru, což se mi ostatně stávalo nezřídka kdy.

To se nesmělo stát,a v tuhle chvíli jsem měla pocit, že jde opravdu o všechno. A tento pocit se stupňoval do té doby, kdy nějaká postarší osoba s krátkými černými vlasy, zřejmě profesorka a vedoucí našeho výletu, zavelela k odchodu na nástupiště. Jen co jsem se rozloučila s rodiči, veškerý strach ze mne začal pozvolna opadávat a dostavovalo se mi sebevědomí. Při nástupu do vlaku jsem se již cítila naprosto odhodlaná získat si nové přátele a odstartovat tak své šestileté studium na gymnáziu co nejúspěšněji.
No...ono je to zatím všecno, co jsem zatím napsala, je to celá první kapitolka, no...
Tak zatím, snad zítra...
Larra

Víkend za námi...

4. září 2011 v 18:09 | Larra
Ahoj přátelé!
Po včerejšku a dnešku stráveném střídavě u babiček jsem sice, vzhledem k počasí, tak trochu groggy, ale myslím, že připravená na dalších pět dní, které stojí předemnou. Poslední dobou se nějak nemůžu soustředit pořádně na jednu věc, moje myšlenky stále nepravidelně těkají mezi několika tématy. Ranč, škola, Štěpán, škola ranč, škola, Štěpán, rozepsaný román, Štěpán, ranč, Štěpán, ranč...to jsou jen některá z nich. Nějak se stále nemohu vybičovat k rovnoměrnému přemýšlení, natož například k domlouvání si časů kroužků, koní...nebo k napsání nějakého článku, trochu užšeji souvisejícímu s rančem. Náhodou se však musím pochválit, neboť jsem začala pracovat na přepisování těch pravidel k soutěži, a myslím, že se máte na co těšit.
No prostě mám ve věcech pořádný CHAOS, musím toho ještě spoustu zmáknout, a dát se nějak do pořádku, protože tenhle styl mi fakt nevyhovuje.
K ranči snad řeknu jen to, že nejspíš co nejdříve půjdu fotit, a taky to, že náš fjordík již dostal jméno. Nevím, jestli nedokážu vymyslet ještě něco lepšího, ale myslím, že Freddy se k němu docela hodí :)

Ten můj vypadá ještě mnohem lépe :-*
Tak se mějte, já si jdu přečíst nějaké člány od vás.
Larra

Muhahaha, rekordmanka :D

2. září 2011 v 16:05 | Larra
Ahojky!
Tak jak jste přežili druhý den v ústavu, který si říká škola? Já celkem dobře, ale že by se mi tam nějak extra chtělo, to zase ne...
Mám pozitivní zprávu, dámy a pánové, buďte tak laskaví, a zapište si do Ginessovy knihy rekordů, že držím rekord v dávání si míru s někým za deset vteřin. Nevím jestli jste to pochopili, ale prostě jsem si dnes s někým dala dvakrát za deset sekund mír :b Kdopak to mohl být? Ano, kdo četl předchozí článek, tak asi ví. Nebudu psát v šifrách, prostě se se mnou ten divnej kluk začal trochu bavit, a víte co---on už mi zas tak divnej nepříjde...Samozřejmě, že ještě budu muset vyzkoušet, jestli je to opravdu nějaký hrdina, nebo nějaká mystická bytost, začnu tím, že se ujistím o tom, jestli to vážně není upír. Celý dnešek a včerejšek jsem Lewir a Janu provokovala řečmi o tom, že nevím, jakým nožem se mám říznout, aby mi tekla krev, holky to fakt nesnáší :b
No nic, přestanu kecat o soukromých záležitostech, tohle je téma, které nevím, zda vůbec někoho zajímá, ale mě o tom prostě baví psát, no :)
Další dobrou zprávou je fakt, že mám sepsaná pravidla na tu soutěž, jak furt slibuju. Záleží na mojí lenosti, jestli to zvládnu opsat a zveřejnit ještě dnes, ale s tím moc nepočítejte.
Jinak, přemýšlela jsem znovu o koních k narozkám+ Vánocům, jsem bezradná, mocinky bych chtěla i nějakého "většího" Breyera, ale stále nevím, co podniknu...
Tak se mějte, tohle byl takový zoufalý pokus o upozornění, že se snažím psát. Teď musím jít utřít nádobíčko, takže pááá!!!

A zase odznova- a hůř...

1. září 2011 v 15:10 | Larra
Ahojda, omlouvám se, včera jsem už neměla sílu napsat, doufám, že to nevadí.
Vrátila jsem se z toho výletu, jsem celá, noví spolužáci jsou většinou ok, až tede na pár příšerných kraviček a jednoho ehm...kluka, který je tak trochu...zvláštní. Ale on je tak zvláštní, že to prostě člověka přitahuje, chápete...on má takový zvláštní vzhled, je bílý jako stěna, a to doslovně, má na krku takové divné tečky, asi jako kdyby ho pokousal nějaký upír :), a normálně umí mizet! On vždycky zalezl za chatky a když se tam člověk šel kouknout- prostě tam nebyl!!! A ještě má takový divný hlas, fakt mluví divně, a protahuje vždycky poslední slabiku. A vůbec, on je prostě DIVNEJ. Našla jsem si kamarádku, jmenuje se Jana, kterou ten kluk, mimochodem, jmenuje se Štěpán, také zajímá. Upozorňuji, on nás jen zajímá, a chceme se s ním bavit. Problém je v tom, že on se baví téměř se všemi, jen s námi ne :/ Ale my jsme ho tajně sledovaly, dělaly jsme si o něm různé obrázky a hádaly jsme, co by tak mohl být zač. Jako první nás napadl upír, což se ukázalo jako kravina, když jsem si sáhla na jeho ruku- ta byla až neuvěřitelně teplá. Dál jsme se dohadovaly, vymýšlely různé teorie, jednu nepravděpodobnější než druhou. Už několikrát jsme téma "Štěpán" uzavřely, ale stále nám to vrtá hlavou a vždyckyse k tomu vrátíme. Nejvíc mě na tom, s dovolením, sere, že si zrovna nás prostě nevšímá, dělá jsko bychom neexistovaly a s těmi největšími kravami se baví...Ach jo. Jen počkej, ty podivná bytosti, já už zjistím co jsi zač!!!
Jinak, těm pipinám se povedlo už cestou vlakem mi sebrat foťák- co myslíte, žapomněla jsem vymazat fotky své sbírky, a když na ně narazily, to bylo samé: "Ty fotíš plastový koně? Ty si s nima hraješ?" Takhle přesně to ta holka řekla. Odpověděla jsem, že to je moje sbírka a že focení je můj koníček. Pak jsem zalhala, že mám i cenné modely atd., hlavně aby se mi nemohly smát. Chtěla jsem, aby mi ten aparát vrátila, ale ona že ne, že je zajímá moje sbírka, což s určitostí kecala :/ Takže trapas jak má být, přesně tohle jsem čekala a přesně tohle jsem nechtěla...
Ještě něco povím o svém prvním dni ve škole. Jsem ve třídě 1 S, na šestiletém gymplu, což je jako osmá třída na základce. Jela jsem do školy s Lewir, která tam chodí taky, jen do jiné třídy. Když jsem přišla do mojí třídy, byla celá naruby, bývalí studenti jí naprosto obrátili. Potom přišel nějaký profesor, ze kterého se nakonec vyklubal nezdárný maturant, atd... jediná dobrá zpráva je, že sedím blízko toho "Upíra", takže ho můžu sledovat, chachá!
Potom jsme šly s Lewir do Paladia a do Kotvy. V kotvě jsem si koupila Knabstrupperského hřebce Diega, je úžasný, ale má něco na zadku, jakoby od barvy, ale nejde to smýt, což mě celkem štve. Lewir mi tam koupila i dárek k narozeninám, za což jí moc děkuji, ale neprozradím, o jakého koníka se jedná. Jen řeknu, že byl na seznamu adeptů. Díky, Lewir!!! Nutně musím ještě podotknout, že tam v té Kotvě zavedli i prodej starých modelů, mají tam myslím Islanda, nějaké chladnokrevné hříbko a ještě něco...sice hrané a za velké peníze (Island za 399 Kč!!!), ale kdo by chtěl, má možnost.Potom jsme navštívily i Švadlenku, ideální kůžičky opět neměli :/
Ke konci ještě napíšu, jakýže to přijel minulý týden koník. Je to Fjordský poník, jako nový, jen má trochu odřený nosánek. Dostala jsem ho od Rosy za pouhých 160 Kč, a to včetně poštovného, což je, myslím, úplně úžasná cena. Poník ještě nemá jméno, můžete zkusit něco vymyslet.
Tak já se loučím, snad bude zase někdy chvilka času na napsání. Všem přeji šťastné vkročení do nového školního roku!
Larra